Šlápnutí do ...

15. května 2020 v 15:46 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Plížení se po chodbě s ostražitostí Jamese Bonda, opatrné nahlížení za roh a následné téměř splynutí se zdí, když se ozvou hlasy poblíž. Srdce mi buší a potlačuji dech, abych nebyla slyšet. Doufám, že mě nikdo neuvidí. Protože, kdyby ano….

Vše začalo tak nevině, ale ještě teď mě polévá pot, když si představím, jaký kousek jsem byla před katastrofou. Dokonalým ztrapněním po zbytek společného času s lidmi, se kterými jsem v tu dobu sdílela společný prostor. Ubytovnu na seznamovacím kursu pro první ročníky střední školy.

Nejprve se rozplývám. Moje budoucí žačky, na závěr seznamováku, o mně píší ódy. Naše třídní je moc hodná. Je upřímná. Máme štěstí, že ji máme... Vyjdu ven, krásně svítí sluníčko, až mne oslepuje. Kurs je za mnou, nikdo se neopil, nikdo nevypadl z okna, nikdo nepodpálil cigaretou matraci a snad ani nebylo počato žádné dítě. Ta úleva! A pak nevědomky šlápnu do psího exkrementu.

S nánosem na podrážce, jdu zkontrolovat úklid pokojů. "Fůj, co tady tak páchne", chytá se za nos první osoba, kterou potkám na chodbě. Nic necítím, nebo snad ano? "Paní učitelko, tady něco strašně smrdí", hlásí další žák a kroutí hlavou, že to tu před tím nebylo. Před čím? Před tím, než jsem přišla? "Ty vole, někdo roznes hovno po koberci!", křičí největší semetrika ze třídy. Mám pocit, že už to taky cítím. Stojím nehnutě a přemítám, jak se přískoky dostat do umývárky. "No, tak to zkuste zamést, to hovno", odpovídám přiškrceně a polévá mě horko. "Na to nesáhnu", kroutí hlavou jedna z žákyň, co o mně před chvilkou pěla chválu. Jak je jen štěstěna vrtkavá.

Konečně jsem v koupelně. Kontroluji podrážky a jo, jsem to já, ten smradlavý fantom ubytovny. Jenže někdo přichází, nezamkla jsem dveře. "Ty vole, ono už to smrdí i tady..", hlásí pronikavý dívčí hlas. A já na záchodě opatrně zvednu nohy do výšky, jak to znám ze špionských filmů. "Teda, co je to za debila, co tady roznáší sračky, to bych teda chtěla vidět!" vede si dívka monolog. Přemítám, že bych vyšla ze záchodu a řekla: "Milá zlatá, to jsem celou dobu já, vaše nová třídní..." Nemyslitelné.

Konečně jsem sama, přískokem zamknu dveře a dám se do drbání svých podrážek. Drží to tak, jako by ten chlupáč, před vyprázdněním, pozřel lepidlo.

Hovor o hovně je hlavním tématem, ještě cestou zpátky do naší domovské školy. Toho "idiota" se sice nepodařilo vypátrat, ale několik podezření padlo. Mírním vášně a říkám, že stát se to mohlo komukoliv. Za to přece nikdo nemůže, do hovna nešlápnete schválně.

"Shit happens!" glosuje hovor třídní vtipálek a já dodávám: "No právě!"

Některé věci prostě nikdy nepřiznáte, možná jen na blogu.




 

Málem panika

12. března 2020 v 12:57 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Vyslovit název malého nebuněčného organimu, který je jen takovou kuličkou bílkovinného obalu kolem vlákna RNA, je pomalu, jako říct jméno "Vyvítekoho". Ale lord Voldemort ve mně nikdy nevzbuzoval paniku na rozdíl od miniaturního buněčného parazita.
Panika ve mně nebyla vlastně přítomna po celou dobu. Vše se změnilo v okamžiku, kdy na dveře třídy zaklepal ředitel a s hranou bohorovností v hlase, která mi teprve srazila odvahu na bod nula, sdělil, že se koná mimořádná porada a zavírají se školy!
Následující hodiny byly jako v mlze. Děti se radovaly i obávaly zároveň a litovaly mě, jakožto ohroženou starší generaci...A já jim na oplátku říkala, že se nemusí ničeho bát!
A tak dnes chodím pro prázdných chodbách a říkám si, že nakonec bych raději brala sedmou hodinu se zlobivou třídou zámečníků a to, co bylo v "normálním" životě k nevydržení se mi teď zdá nepodstatné. No jo. Tak to chodí. Musí přijít katarze, abychom si mohli prohlédnout svůj život z nadhledu.
Málem pak nevidím, že je venku krásný jarní den a na ostrůvcích trávy, kolem chodníků, rostou semikrásky a křivatce. Magnolie u školní brány, mají ještě nerozvinuté květy, ale už začínají vonět. K ránu zpívají ptáci a můj border coliák Alwin je zamilovaný do každé háravé feny.
Málem by se zdálo, že jaro nepřijde, když přichází "Vyvítekdo".


Okno v koupelně

5. února 2020 v 12:42 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Průchod podloubím na hlavní nádvoří, mě vrátil do dětství rychlostí blesku. Kráčíme s mým mužem po dláždění, které pamatuje kopyta koní, od kterých tu lítaly jiskry, zatímco rytířům praskaly dřevce..v pohádce Princ Bajaja. Nahlížíme do hloubky hradního příkopu a manžel mi zdůrazňuje s dětskou naivitou, která se mi na něm tak líbí, že to dolu nepadali skuteční kaskadéři, nýbrž paňáci..."Aha", pokyvuji uznale nad tím postřehem a snažím se, aby v mém hlase neslyšel ani stín ironie.

Náš pokoj je krásný, princeznovský. Moje dětské já, by nad ním zajásalo, ale moje současné já, ať se snaží, jak se snaží, jásá též. Nebesa nad postelí, čytři velká okna a a dechberoucí výhled na všechny strany. Budeme tu bydlet tři dny a dvě noci spolu s naším border koliákem Alwinem.

První večer si napustím vanu až po okraj a kochám se výhledem z okna. Přes zamlžené sklo vidím na Trosky. Déšť tiše bubnuje do parapetu a já se propadám do stavu hlubokého uvolnění. Jako osoba vyrostlá v paneláku a v paneláku žijící celý svůj život, poprvé zažívám, jaké to je - mít okno v koupelně. Ne nějaké pidi okýnko s vykýřem, ale obr velké okno. Okno, za nímž vidím špičky vysokých smrků a borovic, rostoucích ze dna hradního příkopu a v dálce zříceninu hradu Trosky.

"Je to jeden z našich nejlepších pokojů na Hrubé Skále," omlouvá se nám recepční, když se podivujeme při příjezdu, že nemáme žádaný pokoj v kastelánském křídle. "A je to novomanželské apartmá!" dodá a spiklenecky na nás mrkne, ale když vidí, že se manžel stále mračí, vyhrkne poslední trumf: "Z okna uvidíte přímo na Trosky!"

A tak si užívám okno v koupelně a nemůžu se vynakoupat i vynadívat.


Při poslední večeři se v prázdné zámecké restauraci sejdeme jen poslední dva páry, kromě nás a personálu už tu nikdo není, protože druhý den, začíná rekonstrukce přízemních protor. Číšník se nám omlouvá, že snidani nám přinesou zítra ráno na pokoj.Teda snídaně do postele!

Poslední noc ve skoro prázdném zámku. Alwin letí po dlouhé chodbě a neomylně míří k našemu pokoji, tak dlouhý rozběh se mu líbí. U dveří se otočí a běží zpátky k nám a než dojdme k pokoji, stihne to třikrát.

"Musím se ještě vykoupat", hlásím manželovi a ten se už zavrtává do peřin. "Proč zase, proboha ?" utrousí podrážděně.

A tak sedím ve vaně a venku zase tiše prší, mám zhasnuto a čajovou svíčku na okně. Alwin se na mě přišel juknout, ale neshledává okno v koupelně tak úžasným jako já.

Je mi asi tak 10. Jsem hraběnka Violeta a právě se koupu ve své zámecké koupelně s velkým oknem...


Hrubá Skála


Hradní pes Alwin



Trosky. Pohled z okna koupelny :).







 


Vánoční nostalgie

28. prosince 2019 v 8:44 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Moje dospělé Vánoce byly vždy o staženém žaludku a svíravém pocitu z toho, jak moc jsme utratili a jak málo nám zbylo na leden. Zvláštní, že teď, kdy je peněz dost, lednička naplněná k prasknutí a na balkóně ještě spousta nevypitého alkoholu, jímá mě smutek. Všechno přece bylo dobré. Nikdo se s nikým nepohádal. Stůl přetékal dobrotami, synové a nevěsta přijeli a dárky byly nádherné. Nazdobená jedlička skvostně září do přítmí pokoje, doma je klid na to pravé rozjímaní, tak proč ten smutek?
  • Stýská se mi po Vánocích, kdy naše lednička byla prázdná už 27. 12 a pozdní návštěvě jsem mohla nabídnout už jen cukroví z krabice na balkóně.
  • Po Vánocích, kdy si moji synové hráli s dárky tak intenzivně, že některé hračky už třetí den vzaly za své a skončily v odpadkovém koši.
  • Po Vánocích, kdy můj mladší syn, hodil s kamarádem dýmovnici do obýváku rodičů kluka, který mu nadával do buřtů. Následně z toho byla velká aféra, jelikož to byl vnuk ředitelky školy.
  • Po Vánocích, kdy se u nás scházeli malí synovci a navzájem se chlubili svými dárky, tak, že dětský pokoj připomínal bojiště u Verdunu.
  • Po Vánocích, kdy můj syn zkoušel nové brusle na jezírku v lesoparku a můj muž popíjel se švagrem tak intenzivně, že nemohl trefit domů z vedlejšího vchodu paneláku, zatímco já doma smažila kuřecí řízky a slzy mi kapaly do prskajícího oleje.
  • Po Vánocích, kdy mi můj muž "omylem" prásknul petardou u ucha a téměř do Nového roku jsem neslyšela.
  • Po Vánocích, kdy mi moji kluci koupili velkou láhev šampusu a čekali na mne až se vrátím z práce s obavami, jestli jim nezkazím večer a já tehdy bankovní úřednice, přišla unavená a pozdě domů, protože pražská pobočka už tak mohutně slavila, že způsobila kolizi v aktualizaci účtů.
Jak to, že jsem to tehdy neviděla? Jak je možné, že jsem se trápila a brečela do polštáře? Když všechno to, co jsem zažívala bylo čiré štěstí?
Darem plynutí času je asi to, že se naše zážitky postupně přetavují a my je pak vnímáme filtrem našeho dozrávání jinak. A tak děkuji zpětně za všechny milé Vánoce bez peněz a se zlobivými dětmi, za nepořádek v dětském pokoji a za petardy vybuchlé na nesprávných místech. Bylo to vlastně krásné!


Pohádka o nenávisti

15. prosince 2019 v 15:25 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Bylo, nebylo... Dávno tomu zas až tak moc není, sotva pár let, ale jakoby se to stalo v nějakém jiném životě. Je docela příjemné zjistit po čase, jak se naprosto hrozné záležitosti vyvinou k docela uspokojivému konci, spolu s tím, jak se s nimi vyvíjíme i my. Ale asi je to tak v plánu našich životů, učit se i cestou nenávisti.

Měla jsem před časem spor se svou ráznou a energickou švagrovou, která neváhala řešit naši antipatii patřičně hlučně kdekoli, kdykoli a předkýmkoli. Stala jsem se paranoidní. Z bytu jsem nevyšla, aniž bych se neozhlédla na všechny strany a podrobně neprozkoumala své okolí. Svůj problém jsem neustále řešila s každým, kdo byl ochoten poslouchat a taky se postupně odstřihla od celé rodiny mého muže. Posléze se hrot našeho sporu přece jen trochu otupil, částěčně díky dramatickým veletočům, které se mé příbuzné záhy připletly do života v podobě násilnického manžela. Napětí v rodině však přetrvávalo, ale už se to více podobalo snaze o soužití mezi dvěma státy s rozdílným společenským zřízením, než studené válce mezi východem a západem.

Jednoho dne mi v knihovně padl do oka hřbet knihy o ochranné magii. Vytáhla jsem ji z police a bezmyšlenkovitě zanořila prst mezi stránky. Stálo tam - Pokud vás někdo stále slovně napadá a jeho útoky vám nedávají spát, pomyslete v duchu na rybu a řekněte si při spatření té osoby: "Ať oněmíš, jako ona..."
Pane jo! Tohle byla přímo zpráva pro mně. Chloupky na hřbetu rukou se mi zježily téměř posvátnou bázní. A zanedlouho se jsem měla příležitost svou kletbu použít.

Potkali jsme se na otevřené ulici, vyměnily si na dálku obvyklé nenávistné pohledy a mě se zdálo, že se už už nadechuje k tomu, poslat na mě spršku nadávek, jak to měla ve zvyku. V očekávání věcí budoucích jsem rychle zamumlala: "Ať oněmíš jako ryba..." A švagrová se nadechla, vydechla, poslala mi zmatený pohled a odkráčela.
Pocit vítězství netrval však dlouho, do večera jsem přestala mluvit já. Z mých hlasivek nešlo vydolavat ani hlásku. Němá učitelka je problém a tak jsem se vydala na krční, kde doktor zkonstatoval křeč na hlasivkách a naordinoval mi léky. Uplynul týden a já stále nemluvila. Doktor krčil čelo a rozhodl se mě poslat do okresní nemocnice. Byl týden před Vánoci. S vypsanou žádankou jsem zaklepala u dveří místního léčitele a se slzami v očích mu šeptala svůj problém, včetně nedávno vyřčené kletby.

"Proč jste to dělala?", kroutil havou. "To se vám teda pěkně vrátilo zpátky, vždyť víte, že s nenávistí moc nepochodíte, jen celý problém přiživujete!" Slzy se mi koulely po tváři, bylo mi jasné, že má pravdu. Spolu s bylinkami na uvolnění zánětu, jsem dostala důležitou radu. Měla jsem položit na okno svíčku a zapálit ji, tak, aby vyhořela od rána do večera. "A až knot vyhasne, tak začnete mluvit..."
Lékaři, který nevěřil svým uším, jsem posunky a šeptem sdělila, že do nemocnice nenastoupím. Svíčka na okně hořela celý den a já okolo šesté večer skutečně pronesla první ochraptělé slovo. Hlas byl zpátky!

Od té chvíle se moje nenávist postupně měnila v lhostejnost. Když negativní emoce byla pryč, neměla jsem už problém švagrovou potkávat. Na dálku jsme si vyměňovaly přátelská gesta a dokonce úsměvy. Pak došlo i na setkání a moje, teď už docela milá přibuzná, se vyjádřila, jak moc jí mrzí to, co se mezi námi stalo.

A blížíme se k závěru pohádky, protože, jak to u pohádek bývá, má i tato dobrý konec. Tím koncem by mohl být okamžik, kdy stojím v chrámové lodi kostela a držím v rukou miminko. Farář dojímavě promlouvá a já mám pocit, že se tomu ten nahoře směje a mrká na mě. "Tak vidíš, od nenávisti je jen kousek k lásce!" Miminko je pěkně těžké, taky má být po kom. Moje švagrová je žena krev a mlíko. Ale já stojím s křečí v rameni, celá zasažená posvátností křtu a snažím se dostát se ctí své úlohy, být dobrou kmotrou.


Problém starší sestry

1. prosince 2019 v 14:59 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Když vaše starší sestra vypadá mladší než vy, na sebevědomí to příliš nepřidá. Často si tak vyslechnu hlášky typu: "no jo, když ona je prostě víc fit, taky má o pár křížků méně než ty, tak se nediv..."
O pár křížků méně než já tedy nemá, zatím co o pár kilo ano!
Režim mé starší sestry je příkladný. Za prvé je to celoživotní dieta, nesní nic, co by si předtím "nespočítala". Má na to svůj bodový systém. Častou odpovědí na nabízené potraviny je tak věta:" ne to nemůžu, nemám to spočítané...!" Za druhé je to pravidelná návštěva posilovny. Já tam chodím taky, ale krom bolesti zad, jiné účinky zatím nepozoruji. Pak je tu 1x za týden plavání a 1 x týdně desetikilometrová tůra přírodou. A za třetí ji k tomu mladšímu vzhledu slouží pravidlené masáže, kosmetický salón a pravidelná návštěva u kadeřnice. Když shrneme všechny části této rovnice, dává nám to jasný výsledek - mladistvý vzhled, o který se tak vehemntně pokoušejí v TV reality "Mladší o pár let."
Možná namítnete, kde na to bere čas a energii? Nesjpíš tajemství úspěchu spočívá v jednoduché pravdě. Nepořídit si na rozčilování chlapa a neinvestovat svůj čas, energii a peníze do dětí.
"Ty nikdy nic nedotáhneš do konce", lamentuje nade mnou moje mentorka, stejně tak, jako to dělávala v době, kdy nám bylo o dekády méně. "Kolikátou dietu už držíš a zase si nezhubla skoro nic!" A mluví ze své vlastní zkušennosti! Ona s obezitou zatočila! Zhubla 20 kilo a zjistila tak, že to jde, když se chce. Pro osoby, jako jsem já, nemá přiliš slitování, ale v mém případě má náhled trochu zjemnělý sesterskou láskou.
A tak přemítám, co jsem kromě diet, přece jen do konce dotáhla?
1. Moje manželství, které trvá už 30 let
2. Dvě těhotenství a dvě docela hotová miminka, která z nich vzešla
3. Dva synové, co dostudovali, i při našich skromných přijmech, vysokou
A co tedy ta zatrápená dieta?
Teoretické znalosti mám v malíku a četné praktické pokusy už tu taky byly. Z vědeckého hlediska mám tedy všechny předpoklady, že jednou dohoním svou krásnou štíhlou sestru!

V bříšku trojky

15. listopadu 2019 v 15:53 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
"Musím pochválit jedničku a devítku! Stojíte děcka perfektně, ale trojka má mezery", hlásá z radniční věže do amplionu jeden z tvůrců happeningu na náměstí našeho městečka. "Prosím vás, vy tam v bříšku trojky, rozprostřete se do šířky a snad to vidíte ne, že máte mezery..."
Postáváme na náměstí, žáci a studenti třímají v ruce deštníky, kterými zanedlouho vytvoříme živý obraz: 1939 a pak 1989.
"Já tady umřu na ruku, " vzdychá se vztyčenou paží žák Petr.
"Kde je ten pojebaný dron", slyším za svými zády zas jiného. Náhle ho uvidíme, jak bzučí nad našimi hlavami. Téměř posvátný pocit.
Pak zazní Modlitba pro Martu. Jsem asi dojatá a možná bych i uronila slzu při následující hymně, kdyby se nezačali zuřivě hádat kluk pod kostkovaným deštníkem se svou bejvalkou. "Panebože nechte si to až po akci, trochu piety ne...", napomínam je bezúspěšně.
" Když je to kokot", obrací se na mě uslzená žačka.
Trochu mi odlétnou myšlenky. Po kočíčích hlavách našeho náměstí jsem se kodrcala s kočárkem se svým tehdy sotva ročním synem, dnes je mu 31. Byla jsem vzrušená a naivní. "Teď už se k sobě budou lidi chovat líp!" tvrdila jsem svému muži.
Byla bych spokojená s pohledem do budoucnosti? Asi v tom svém minulém naivním já, ano. Viděla bych tuhle akci, starostu na radniční věži, žáky všech místních škol s deštníky a samu sebe o 30 let starší.
Možná až jednou budu babička svých vnoučat, ukážu jim fotku ze dne 15. 11. 2019 a řeknu, že jsem tehdy stála v bříšku trojky. Tam kde to bylo nejvíc řídké, ale pak jsme se správně rozprostřeli...




"Klidně mě vyfoťte!" dal mi svolení žák Petr, co naštěstí neumřel na ruku!


Zasloužená kalorická bomba na závěr...
.


Jsem sendvič

3. listopadu 2019 v 15:00 | Mimosa pudica
Lépe by asi znělo: "jsem Iron man", jak to říká sexy hlasem Tony Stark ve stejnojemnném filmu. Já jsem ale sendvič, tedy mimo jiné.
Být příslušníkem sendvičové generace je novinka mých vrstevníků. Mám už starou a nemocnou maminku a k tomu do důchodu v nedohlednu. Měla bych být pečující dcera a zároveň výkonná pracovnice, taky máma dvou dospělých synů a taky snad jednou i babička.
Být obsahem mezi dvěma plátky toustu, vyžaduje mnoho tváří, které přes den měním. Spíš je, ale odrážím v očích svých pozorovatelů.
Ráno to začalo slibně. Na facebooku si mě našel můj bývalý kamarád z VŠ. Tehdy zahraniční student a dnes šéf výzkumného ústavu své země. "Jsi uprubdu hezka a mlada Marusku", píše mi svou specifickou češtinou. Mladá a hezká jsem, ale jen chviku. "Pozor už jde ta stará hajtra", hlásí na chodbě nejmenovaný žák, když se blížím ke dveřím třídy. Během dne jsem ještě tlustá rakovina a taky: "vy jste tak strašně hodná paní učitelka". Pak jsem taky ta, co zase nemá v pořádku dokumentaci a ještě nezjistila, proč Vopička nechodí do školy.
Odpoledne jsem dcera a pospíchám za maminkou do domova pro seniory." Právě máme posezení u kávičky", sděluje mi ředitelka domova a tváří se přitom, jako by šlo přinejmenším o after party po udělování Oscarů. Ve společenské místnosti je nabito a harmonikář z plna hrdla vyzpěvuje: " škoooda láásky..." Kam se hrabou decibely, co si pouští teenageři do ucha ze svých mobilů. Mám pocit, že se mi hlava rozpadne na tisíc střepů. Ředitelka na mě spiklenecky mrká a podsouvá mi na stůl tácek s opečeným buřtem. Ještě nepolknu ani první sousto a maminka mi hlásí naléhavě, že chce na WC. Kličkuji s vozíkem mezi rozjařenými klienty a na chodbě konečně trochu vydechnu. "Ten řval!", prohlásí maminka lakonicky a mluví mi z duše.
Po dvou hodinách konverzace, přebalování plínek, vylévání kaďáku a pití kávy, volám taxi a pospíchám domů za mým čtyřnožcem. Jsem totiž taky panička bordeřího psího kluka. Jeho radost je nefalšovaná. Procházíme se spolu podzimním parkem. On si přečůrává staré zprávy a značkuje nové a já vyřizuji pár telefonátů. V jednom jsem za mámu, v druhém za tchýni, v dalším jsem kamarádka a v posledním ségra.
Pak pospíchám domů rychle něco uvařit a pro dnešek to bude poslední role - za manželku. Ještě bych mohla být za milenku, ale to už moc realisticky nevidím. Jsem sendvičová generace a už mi nějak dochází pára.Úžasný




Beránek

19. října 2019 v 10:38 | Mimosa pudica |  Vážně i nevážně
Na počátku příběhu je osamělý beránek, žijící na pozemcích střelnice. Zbytek jeho stádečka už potkal nezvratný osud - stát se pečínkou na stole vítězstvím rozjařených střelců. Asi by se jeho dny naplnily, nebýt nové vedoucí Jarky, která zavedla jiné pořádky, jak na poli organizace, tak i na poli práv zvířat.
"Nikdo na něj nesáhne!" zavelela onehdy rázně. "Jestli skončí na pekáči, už ode mne neuvidíte žádné buchty, štrůdl ani roládu!"
Přece jen, ale sledovala se znepokojením mlsné pohledy svých kolegů, kdykoliv se beránek objevil v jejich zorném poli. Nebylo divu. Beránek, přezdívaný mamut, byl nadměrného vzrůstu, který ještě umocňoval fakt, že jeho rouno nebylo 5 let stříhané.
Jednoho dne se stala nehoda, čtyřnohý poustevník uklouzl na svahu a zřítil se dolů. Ležel na zádech s nohama nahoře a nejevil známky života.
"Je nejspíš po něm, budeme ho muset odklidit, no aspoň ho už nesežerou!" povzdechla si Jarka a odpoledne se vydala obhlédnout situaci. K jejímu údivu, dva dny na zádech ležící zvíře, ještě dýchalo. S vypětím všech sil beránka otočila, on se vratce postavil na nohy a odešel, jako by se nic nestalo. Po tomto zmrtvýchvstání, se už Jarka nehodlala vzdát představy, že beránkovi zajistí důstojný život.
Po mnoha telefonátech se jí podařilo najít bezpečný domov v klášterní zahradě, kde zrovna hledali zvíře na doplnění svého stáda koz a ovcí. Souhlasili s odvozem a z beránka-mamuta byli nadšeni. Přijel střihač a pustil se do beránčího obrostu. Stříhal a stříhal až se ukázalo to, co bylo 5 let skryto! On byla ona! Ovečka krásná, dobře rostlá a o hlavu převyšující své stádo.
Když dnes přijdete k ohradě v klášterní zahradě, stačí zavolat "beránku" a ovečka-mamut přiběhne, aby se s vámi pozdravila.

Jaké ponaučení z toho plyne na závěr? Můžeme být nedokonalí beránci, aby se později vyjevilo, že jsme vlastně dokonalé ovce. Nedokonalí ve svém předstírání, nebo v tom, za co nás považovali jiní a dokonalí ve své přirozenosti.Mrkající



Cesta dovnitř

12. října 2019 v 23:10 | Mimosa pudica
Momentálně se cítím naštvaně. Kdosi mě urazil "dobře" míněnou radou, ale byla to spíš dobře mířená rána. Přitom jsem chtěla psát o tichu v sobě, které je skryto, i když stále přítomno.Teď to bude spíš o hledání cesty, jak se tam dostat.
Setřepat ze sebe něčí negativní energii, je jako odolat náporu chřipkového viru.
Tak kudy z toho ven?
Utíkám se do představy, kterou nosím v hlavě. To místo je křišťálová studánka, kde nejhlubší je les. Josef Václav Sládek věděl o čem píše. Jeho báseň jsem recitovala už při zápisu do první třídy. Až teď jsem si uvědomila, že je to vlastně mantra. Opakujte si ji několikrát procítěně a výsledek se dostaví. Vidím laně, jak se chodí napít pod javorový kmen a beze strachu noří svou hlavu do hvězdami poseté vodní hladiny, vůkol rudý vřes a kapradí... Je tam vážně krásně. Jen si tak posedět na mechu a vnímat ten klid a bezpečí. Už tam skoro jsem, i s celou svou nedokonalostí.
Jak říká básník: "tak už to zase začíná, okolo živly běsní, ale uvnitř je klidná hladina, tak tichá, že se nám o ní ani nesní."

Kam dál